Studio Visit – Antonie Stanová

Vyrůstala jsi v umělecky založené rodině. Chtěla jsi být odmalička malířkou? 

Přesně si to nepamatuji, ale údajně jsem žádné vysněné povolání neměla. Od malička jsem kreslila, dělala keramiku, k exaktním vědám jsem neměla až tolik vztah. A samozřejmě kontext mé rodiny k tomu přispíval. Jezdili jsme s rodinou na výstavy a měli k umění blízko. Oba moji bratři se teď také zabývají uměním, mladší je malíř a starší fotograf.

Jak bys nám popsala svou tvorbu? 

Obecně mi přijde poměrně náročné popisovat svou tvorbu pár slovy tak, aby to bylo výstižné a nezjednodušující. Myslím si, že je občas výstižnější, když mou tvorbu popisují ostatní, protože mají větší odstup. Ale asi bych řekla, že je jemná a citlivá. Dávám důraz na materiál i celkový vizuální dojem. Zároveň je, myslím, v něčem poetická, možná až trochu snová. 

V jednom rozhovoru jsi zmiňovala, že tvé obrazy vycházejí z tvých osobních pohnutek. Co si pod tím máme představit? 

Mé úplně první obrazy totiž vznikaly jako deníkové záznamy, kdy jsem si postupně na plátno zaznamenávala různé znaky a symboly. Ty novější abstraktní obrazy na to navazují, ale vlastně už mnohem méně komunikují něco konkrétního, spíše jsou o určitém rytmu obrazu. A co se týče figurativnější tvorby, vycházím ze svého archivu inspiračních zdrojů, ze kterých si vybírám motivy, které různým způsobem kombinuji a dávám do vzájemných souvislostí. 

V arkhe v naší tvorbě hodně pracujeme s barvami. Zkoumáme jejich funkce, vliv na prostor i emoce. Jakým způsobem vnímáš barvy ty? Co pro tebe znamenají? 

Snažím se, aby moje obrazy přenášely nějaký emocionální nádech nebo náladu, které barvy samozřejmě do velké míry také komunikují. Lidé většinou říkají, že působí určitým kontemplativním dojmem. Mám tendenci pracovat s hodně zemitými a teplými barvami, s výraznějšími odstíny se mi naopak pracuje trochu hůře. I když v poslední době začínám být opět otevřená nějakým novým směrům, na aktuální výstavě bude například k vidění nová série tmavších obrazů. 

Pracuješ při své tvorbě s nahodilostí? 

Určitě. Často maluji nejdříve na plátno na zemi, které ještě není napnuté. Tím pádem je tam mnohem méně prostoru pro kontrolu. Když později plátno napnu a pracuji na něm dál, tak už více dokážu ovlivnit, jak ten obraz působí celkově. Je to pak taková organizovaná nahodilost.

Jak si udržuješ tvůrčí flow? Máš nějaké pracovní rituály? 

Ráda bych řekla, že ano, ale obecně si myslím, že jsem spíš poměrně chaotická. Nejvíc mi pomáhá, když mám nějaký dobrý režim, ale někdy je pro mě těžké si ho uchovat. Občas se stane, že přijdu do ateliéru a nic se mi nedaří. Jindy tam naopak strávím třeba i dvanáct hodin. Taky mi pomáhá, když vím, že v ten den nemám žádné jiné plány, protože se dokážu uvolnit a lépe se soustředit. 

Posloucháš v ateliéru hudbu?  

Určitě. Hudbu si pouštím docela často, ale většinou jen něco klidného. V ateliéru volím spíše instrumentální hudbu, jinak poslední dobou ráda poslouchám Eriku de Casier nebo Smerz. 

Obklopuješ se uměním i mimo ateliér? 

Ano, hodně chodím na výstavy a doma taky nějaké obrazy mám. Třeba obraz od mého mladšího bratra Samuela, Jiřího Pitrmuce a na benefiční výstavě pro Ukrajinu jsem si koupila obraz od Lukáše Šmejkala. Ale obecně nemám moc ráda zahlcené prostory, takže jsem v tomhle ohledu poměrně umírněná. 

Když maluješ obraz, přemýšlíš nad tím, jak bude vypadat v nějakém prostoru? 

Ne vyloženě v interiéru, ale občas si ho představuji v prostoru nějaké galerie, nebo obecně v čistém prostředí. Když chystám výstavu, vidím všechny obrazy jen v ateliéru, kde jsou hodně nahuštěné na sobě. Takže je pokaždé hezký moment, když se přesunou do galerie a dostanou svůj prostor na zdi.  

Aktuálně připravuješ výstavu nové kolekce obrazů v Kvalitáři. Jaké máš plány na další měsíce? 

Do konce roku budu ještě prezentovat pár svých obrazů v Istanbulu na art fair Contemporary Istanbul. A taky bych měla mít skupinovou výstavu v Bratislavě v Dot Gallery. 

Tři výstavy v rámci čtyř měsíců, to je docela úspěch a taky hodně práce. Co vnímáš jako největší výzvu v rámci kariéry umělkyně? 

Obecně asi určitou nejistotu, která s tím přirozeně příchází, možná více než v některých jiných odvětvích. Nicméně jsem vděčná za to, že se tomu mohu věnovat, a myslím, že pozitiva převažují. 

A co děláš, když zrovna nejsi v ateliéru? Co tě baví? 

Poslední dobou mě hodně baví trávit čas v přírodě hikováním. Jinak taková klasika. Ráda trávím čas s kamarády, zajímám se o hudbu, výstavy, literaturu. 

Máš pro nás nějaký knižní tip? 

Teď si často pouštím audioknihy, protože jsem hodně v ateliéru a nestíhám tolik číst. Aktuálně poslouchám knihu, kterou jsem měla ráda jako dítě – Čaroděje země moří od Ursuly Le Guin. Předtím například nějaké knihy od Kazua Ishigura. A jinak mám ráda například Bell Hooks, Davida Graebera, nebo Marka Fishera. Shodou okolností název té výstavy, kterou teď připravujeme, je citát od něj – home is where the haunt is. 

Umíš si představit, že by ses někdy od malby přesunula k nějaké jiné tvorbě?

To si představit dokážu, těch možností, co se dá dělat, je hrozně moc. Malba mi vyhovuje v tom, že je do určité míry ohraničená. Nicméně jeden čas mě hodně zajímala práce s objekty, na mé první výstavě v Kvalitáři i nějaké byly. Jinak by mě bavilo vyrábět židle z recyklovaných materiálů. 

Tím nám nahráváš na další otázku. Kdybys byla designovým objektem, čím bys byla? 

Možná lampou. Mám hodně ráda, když je v prostoru více menších lamp, které dohromady v prostoru tvoří příjemnější atmosféru než stropní světlo. To používám jen v ateliéru.  

Jak by vypadal tvůj vysněný domov? 

Momentálně by to byl spíše byt než dům, s balkonem. Ideálně bych totiž zatím bydlela v centru nějakého většího města. Líbí se mi kombinace starších prvků s novými, dlouhé závěsy v prostoru, dřevo, vysoké stropy. V současnosti mám slabost i pro nerezové kuchyně, ale nevím jestli to není tím, že je to teď trend. Jinak preferuji spíše prázdnější než zaplněné prostory, ale musí mít nějaký charakter a být zabydlené. 

Seznamte se i s dalšími osobnostmi z české designové a umělecké scény, kromě Antonie Stanové jsme již publikovali rozhovor s Pauline Hagan, s Jiřím Krejčiříkem nebo studio visit v ateliéru Elis Monsport.

Foto: Dominika Dušková

Sledujte práci Antonie na jejím Instagramu