Studio Visit v ateliéru Elis Monsport
Nacházíme se v dolních Holešovicích, kde nás vítá čerstvý talent Forbes 30 pod 30, designérka Eliška Monsportová. Pod svou značkou Elis Monsport navrhuje a vyrábí užité a volné objekty převážně ze skla s důrazem na textury a ryteckou techniku. My jsme se vypravili Elišku vyzpovídat a přenést vám trochu její energie prostřednictvím nového seriálu – Studio Visit.
Eliško, studovala jsi na UMPRUM u Ronyho Plesla, jak ses ale vůbec dostala ke sklu?
Já jsem původně sklo vlastně vůbec studovat nechtěla. Vzniklo to tak, že jsem šla na den otevřených dveří na UMPRUM, kde jsem chtěla studovat v ateliéru K.O.V. V rámci konzultace s vyučujícími mi pak došlo, že je pro mě ale vhodnější ateliér skla. Ze začátku jsem si říkala, že tomu dám šanci a uvidím. Pak mi ale došlo, že sklo mi sedí a dává mi smysl. I díky tomu, že jsem na střední studovala keramiku. Sklo je v principu taková nadstavba keramiky, skládá se z podobných věcí. Každopádně moje cesta ke sklu byla jedna velká náhoda.
Chtěla jsi být už od malička designérkou?
Já jsem vlastně ani nesnila o tom, že budu designérka. Já jsem prostě chtěla tvořit, a to jsem dělala od malička. Ať už jsem kreslila nebo něco vyráběla. Měla jsem několik let i takové období, kdy jsem kreslila každý den a klidně hodinu strávila kresbou. Chtěla jsem se v tom zlepšovat, dostat na střední a pak i výšku. Rodiče, ač jsou inženýři, mě v mojí cestě podporovali.
Víme o tobě, že jsi velká milovnice přírody a cestovatelka. Co tě na tvých toulkách nejvíc inspiruje?
Všeobecně mě inspiruje volnost. Mám ráda, když mám kolem sebe prostor. Když můžu věci vnímat, když tam ideálně můžu strávit delší dobu a nejedná se o rychlý výpad. Mám ráda spaní v přírodě, když člověk vidí východ a západ slunce, je v rytmu s přírodou. Mám pocit, že se pak trošku zklidní a vnímá věci kolem sebe. Často se ztratím i přes týden, kdy využívám toho, že třeba celý den na nikoho nemusím narazit. Jsem tak trochu asociál (smích).
Máš ve sklářství nebo v designu obecně nějaký vzor?
Nemám asi konkrétní vzor. Líbí se mi tvorba Marcina Rusaka a Thaddeuse Wolfeho. Jejich tvorba je mi asi nejbližší. Obecně ale vzor asi nemám. Jsem zastáncem vnímat to, co se děje kolem mě, ale udržet si svoji cestu. Tu má totiž každý předurčenou jinak.
Často spolupracuješ s lokálními designéry a značkami. Jak vznikla první taková spolupráce?
Úplně první mě oslovila Kateřina Šantrochová a její značka Scent Roche. Pro ni vznikly flakónky a vonné vázy. Následně na to přišla spolupráce sApis Candela, 27 Jewelry a Lenkou Kerlickou. Docela se to nabaluje, teď třeba spolupracuju s jednou značkou v Berlíně. Spolupráce mě baví v tom, že se díky nim posouvám dál. Vždy se jedná o challenge, aby věc fungovala pro klienta a dávala smysl i mě. U spoluprací preferuji volné zadání, kdy má klient nějakou základní ideu, kterou pak můžu samostatně rozpracovat.
Máš v hlavě nějakou vysněnou spolupráci?
Spolupráce s Kelly Wearstler by určitě byla jedna z top. Celkově by mě bavila spolupráce s architekty nebo s developery, kde bych mohla věc zasadit do interiéru. Netýká se to jen skla, ale i dalších prvků – zrcadla, úchytky nebo police. Je skvělé, když i další prvky v interiéru navazují na nějaký ústřední motiv, třeba právě rytiny. Jednou z takových povedených spoluprací je návrh skleněné stěny do obřadní síně v Ostravě, která se letos začne realizovat.
Jak vypadá tvůj běžný den ve studiu? Máš nějaké rituály?
Bydlím v Dejvicích a jsem ráda, když se do studia můžu přesunout pohybem, takže buď jezdím na kole, chodím pěšky nebo občas i tramvají. Udělám si čaj, pustím si hudbu. Když je potřeba, tak i trochu uklidím. Je pro mě důležité si udělat pořádek, až pak můžu začít pracovat. Většinou ryju každý den nebo pracuju s materiály, práci na počítači se tu věnuju minimálně. Snažím se chodit dřív domů, ale taky záleží, jak se mi pracuje. Nemám problém zůstat ve studiu déle, ale na druhý den si naordinuju volnější den.
Zmínila si, že si pouštíš hudbu? Jakou hudbu při práci posloucháš?
Ráda poslouchám All them Witches, to je docela tvrďárna. Z klidnějšího žánru teď poslouchám soundtrack z filmu 8 hor, který se mi líbil. Dost často mám ale ve studiu ticho. Každý stroj, se kterým pracuji totiž dělá hluk. Hudba pak ani není pořádně slyšet. Klid a ticho je fajn.
Už víš, co tě jako letošní rok bude čekat po pracovní stránce?
Po pracovní stránce to bude celkem náročné. Největším projektem bude asi ta skleněná stěna do obřadní síně – jak po technické stránce, tak samotné instalace. Stěna má něco přes 7 metrů. Pak mě čeká cesta do Milána, konkrétně na výstavu v muzeu Triennale di Milano v druhé polovině dubna. Pořádá ji Moravská galerie v Brně ve spolupráci s Janou Zielinski (Profil Media) a podílí se na ní osobnosti české designové scény. Pracuju taky na projektu s Federico Díazem, pro kterého budu rýt objekty. Na podzim možná Designblok, ale to se ještě uvidí. Ještě mám na jaro naplánovanou rezidenci v Casa T v Portugalsku od Odivi. Je to dost různorodé a moc se na všechno těším.
Tvoje práce působí dost náročně, jak po fyzické stránce, tak i třeba na soustředění. Jak to balancuješ?
Rozhodně si při rytí musím dávat pauzy, protože když ryju třeba 2 hodiny, tak pak už mě fakt brní prsty. Na to si musím dávat pozor. Zvlášť teď v zimě, když ryju a mám pořád prsty ve vodě. Člověk je pak celý prochladlý, i když mám při práci rukavice. Nemůžu za strojem sedět x hodin v kuse, jako třeba člověk u počítače. Snažím se si práci různě rozdělovat a plánovat. Člověk ji musí dělat s rozumem, tak jako všechno ostatní.
Rozhovor jsme dělali den před Valentýnem. Existuje něco, co tě v poslední době chytlo za srdce nebo tě nějak ovlivnilo?
V poslední době mě hodně ovlivnila zkušenost, že jsem nově majitelkou nemovitosti. Seznamuji se se vším, co s tím souvisí, řeším věci okolo, celé mě to dost těší a stresuje zároveň (smích). Připravuji teď návrh, jak bude vypadat studio a bydlení. Už se těším, že mi nebude voda kapat na zem, ale odteče do kanálku. Všechno mi to ušetří čas.
Foto: Ján Martin Púčik
