Jak ses vlastně dostal k architektuře a k tomu, co děláš dnes?
Vždycky mě bavilo kombinovat technický a umělecký svět. Byla to pro mě taková diverzifikace rizika – když mi nepůjde jedno, podrží mě to druhé. Chtěl jsem dělat něco s přesahem do umění, ale nechtěl jsem být „umělec“, protože jsem měl pocit, že mě to neuživí. Takže architektura byla ta ideální vyvážená kombinace.

Potom jsem se v zahraničí úplnou náhodou dostal k projektům, které byly primárně interiérové – pracoval jsem třeba na muzeu války v Londýně nebo na kancelářích v Emirátech. Nakonec jsem zakotvil v interiérovém studiu, kde jsem tři roky dělal jenom high-end projekty, a tam mi to najednou začalo dávat smysl.

A co tě na tvorbě interiérů tak nadchlo?
Zkoušel jsem v rámci architektury i jiné typologie, ale u interiérů mě baví jejich rychlost a ta přímá spolupráce s koncovým klientem, který v tom prostoru bude reálně žít. U velkých komerčních projektů často prochází koncepty několikanásobným schvalováním u lidí, kteří jsou orientovaní primárně na rozpočet a čas. Design pro ně není vždycky to nejdůležitější, zatímco v soukromých rezidenčních projektech lidé chtějí, aby jejich domov měl myšlenku. Tenhle trh v Česku hrozně vyrostl a lidé si už uvědomují, že kvalitní bydlení od architekta má smysl.

Vzpomínáš si na moment, kdy sis řekl: „Jo, tohle je ono“?
Nemám jeden konkrétní moment, spíš mě baví ta diverzita. Navrhoval jsem všechno možné, dokonce i jeden „taneční“ klub – ne že bych to chtěl dělat pořád, ale baví mě ta rozmanitost lidí, které u takových zakázek člověk potká. Jsou to výrazné a zajímavé osobnosti. Vytváříš pro ně prostor, řešíš estetiku i technické aspekty a všechno se to spojí v jeden celek. To je ten důvod, proč to dělám. Nemám jeden „aha“ moment, je to spíš součet všech těchto aspektů.

Jaká byla tvoje cesta k vedení týmu v arkhe?
V roce 2019 jsem se rozhodl založit vlastní firmu. Měl jsem ji pět let a vystřídalo se tam třeba dvacet lidí. Tam jsem se naučil, že pokud se chce člověk posouvat k větším projektům, nemůže si všechno kreslit sám. Takže pode mě přišli lidi a já jsem jim spíš konzultačně pomáhal.

Na základě zkušenosti z vlastní firmy jsem potom dostal nabídku pracovat v Perspektivu a následně v arkhe. Moje role tak dnes je primárně pomáhat kolegům rozvíjet se směrem, který je pro ně přirozený a zároveň tím posouvat hranice ateliéru.

Vybavíš si zkušenost, která tě v kariéře nejvíc posunula?
Nejvíc mě vždycky posouvaly projekty jako takové. Třeba můj úplně první projekt byl retail, který musel být hotový za čtrnáct dní za plného provozu. Neměl jsem žádné zkušenosti, ale podařilo se mi ty řemesla nějak poskládat a včas to dokončit. Pak mě hodně naučil projekt pro Edwards Lifesciences – kanceláře na ploše 4 500 m². Komunikace s americkým týmem, českým týmem, složitá stavba… bylo to hodně komplexní. Ale čím je ten projekt náročnější a „bolavější“, tím víc se člověk naučí.

„Jsou dva přístupy, jak s klienty jednat. Buď prosazujete jen to, co se líbí vám, nebo si skutečně poslechnete, co ten klient hledá.“

A máš nějaký projekt, na který jsi fakt pyšný?
Dělali jsme interiér pro jednu dámu na Vinohradech, říkali jsme tomu „vinohradský budoár“. To byla moje srdcovka. Byl to jeden z mých úvodních projektů a klientka nám velmi věřila. V přepočtu na metr čtvereční návrhu to byl realitvně nákladný interiér, protože jsme si tam vymýšleli hodně netradičních detailů, ale ona z toho byla nadšená. Měla vkus, rozmístila si tam svoje umělecká díla a všechno to do sebe zapadlo. Nikdy se to nenafotilo, protože si to paní nepřála, ale ten projekt mám hrozně rád.

Co tě práce s klienty naučila o komunikaci?
Že jsou dva přístupy, jak s klienty jednat. Buď prosazujete jen to, co se líbí vám, nebo si skutečně poslechnete, co ten klient hledá. Pro mě je nejzábavnější, když můžu toho člověka poznat – jít s ním před projektem na oběd nebo večeři. Snažím se pochopit, jak funguje a co chce v životě dokázat, a pak tu jeho osobnost promítnu do toho interiéru. To je to klíčové. Neexistuje univerzální estetika, je to o pochopení individuálních hodnot.

Jak přemýšlíš o dobré architektuře? Co odlišuje průměrný projekt od toho kvalitního?
Architektura je služba. Dobrá architektura musí v první řadě sloužit svému účelu a splňovat zadání. To je nezbytný předpoklad. Pak tam vstupuje řada dalších faktorů – pohoda v prostoru, kvalita materiálů, jestli ten prostor “dýchá”. Průměrný projekt od kvalitního odlišuje to, že ten kvalitní dokáže vytěžit maximum z kontextu místa a osobnosti klienta. Nesnaží se jen kopírovat design ze sociálních sítí.

Máš jako architekt tendenci hodnotit každý prostor, do kterého vstoupíš?
Bohužel ano. Když někam přijdu, tak vnímám, jak se v tom prostoru cítím a koukám na hloupé detaily, které běžný člověk ani nevnímá – od soklových lišt přes technické provedení až po svítidla. Už to raději nahlas nekomentuji, protože se na mě lidé divně dívají. Třeba osvětlení v této místnosti, kde teď sedíme, je popravdě docela hrozné (smích).

Co tě na té práci po těch letech pořád nejvíc baví?
Ta různorodost. Máme v arkhe čtyři typologie a každá je jiná. Klienti jsou jiní. A věci se dějí rychle. Nedovedu si představit, že bych jeden projekt kreslil půl roku, pak ho čtyři roky povoloval a šest let stavěl. Interiéry jsou rychlé, hned je vidět výsledek. To je přesně místo, kde chci být.

Jaký je tvůj přístup k vedení lidí a jejich motivaci?
Moje ambice je, aby každý v týmu měl šanci sledovat své osobní cíle a já mu v tom pomáhal. Chci, aby lidi v arkhe byli úspěšní. Musíme mít ale hodnotovou shodu – když chce někdo rychle vydělat peníze bez ohledu na design, tak si nebudeme rozumět.

Mimo to se snažím strukturovat práci tak, aby nikdo nebyl ve stresu jen proto, že se něco špatně naplánovalo. A co se týče kritiky a pochvaly, mám jednoduchou metodu: chválím vždycky veřejně a kritizuju soukromě.

Když mluvíme o sdílených hodnotách – jak bys popsal ty základní pilíře, na kterých stojí architektura v arkhe?
Ta architektura, kterou tady děláme, se vždycky snaží zaměřit na to, aby vytvořila „maximální hodnotu“. Zní to sice hrozně obecně, ale ve své podstatě to znamená, že se snažíme zjistit, co je pro klienta opravdu důležité. Jak má strukturované zadání a co jsou ty body, kterých chce docílit.

Když je klientská hodnota udělat krásný fit-out v rámci nějakého rozpočtu, tak jsou všechny tyto věci důležité a musíme se v nich udržet. Zatímco když někdo řekne: „Na penězích mi tak moc nezáleží, ale chci něco jiného, než mají sousedi,“ je to úplně jiné přemýšlení. My jsme partner, který dokáže chápat ty rozdíly v hodnotách a je schopný nabídnout architekta, který pro daný projekt bude vhodný. Máme totiž velké štěstí, že v našem týmu pracují lidi, kteří jsou všichni trochu jinak zaměření. Když někdo přijde a chce artový interiér s hromadou umění, dokážeme mu to dodat. A pokud chce někdo naopak jenom hezky a kvalitně bydlet, bez okázalých gest, tak to zvládneme taky.

Zkus jednou větou popsat, jak poznáš, že je projekt dobře odvedený.
Když jsou s výsledkem všichni spokojení – my i klient.

A jak v týmu řešíte chyby?
S klidem. Děláme totiž práci, kde nevznikají prototypy. Když někdo dělá auta, vyrobí jich deset, než finální produkt pustí ven. My máme jen jeden pokus. Základem je zjistit příčinu případné chyby, vyřešit ji a zabránit tomu, aby se opakovala. Máme pravidelná setkání „one-on-one“ se všemi členy týmu, kde tyhle věci probíráme.

„Moje ambice je, aby každý v týmu měl šanci sledovat své osobní cíle a já mu v tom pomáhal. Chci, aby lidi v arkhe byli úspěšní.“

Jak vlastně poznáš potenciál u juniora?
Já zastávám názor, že každý člověk má nějaký potenciál. Moje snaha je zjistit, jaký. Někdo je dobrý v koncepčním uvažování, někdo je naopak silný technicky. Snažím se pochopit ty jednotlivé charakterové výhody lidí a dávat jim práci, která pomáhá rozvíjet jejich silné stránky.

Je v týmu architektů prostor pro růst a jak rychle se člověk může posouvat?
Jasně, ten posun je nejvíc vidět na míře zodpovědnosti. Čím vyšší je míra seniority, tím větší je zodpovědnost za projekty. Cílem je, aby člověk získal velkou míru autonomie a mohl věci dělat po svém, v rámci nějakých našich firemních hodnot a postupů. Máme tu architekty, kterým mohu věci předat, a pak se jen těšit z hezkého výsledku.

V arkhe neděláme jen návrhy, ale i realizace. Jak probíhá spolupráce architekta s realizačním týmem?
Máme to rozdělené tak, že naši architekti projektů nejen kreslí, ale v určitých typologiích je i sami realizují. Týká se to primárně menších projektů, jako jsou soukromé rezidenční interiéry nebo menší komerční prostory. Tam je pro jednoho člověka možné projekt navrhnout a následně ho i odřídit až do konce. Díky tomu má architekt maximální kontrolu nad procesem návrhu i realizace.

Pokud jde o větší rozsah nebo projekt, který vyžaduje specifickou zkušenost, zapojujeme projektové manažery. Ti se věnují čistě realizaci. Spolupráce pak funguje v synergii architekta, projektového manažera a vždycky také cost manažera, který dává dohromady rozpočet pro investora.

Co bys vzkázal někomu, kdo by u nás chtěl pracovat jako architekt?
Jedna z důležitých vlastností je odvaha. Takže bych vzkázal: buďte odvážní se nám ozvat a potkat se s námi. Zbytek už uvidíme u kafe.